Stejně jako u jiných reportů nevěnuji příliš času korektuře a proofreadingu. Snad mi to prominete a budete se více soustředit na obsah (ten mi nepromíjejte). Swapování AJ a ČJ mi očividně dělá problémy...

Až doteď jsem popisoval hlavně fakta o tom, jak to tady probíhá a co všechno se děje kolem. U toho jsem už neměl sil a prostor také popsat, jak to tu vnímám a jaké mi to tu vlastně celkově přijde. Chtělo to i nějaký čas, abych si to mohl srovnat. Tento příspěvek by to snad mohl trochu napravit.

Celkový pohled a spokojenost

Tady se tak nějak na přeskáčku a neohrabaně pokusím nastínit celkový dojem, jaký jsem z mého dosavadního pobytu získal.

Uvítací měsíc (Nollning)

V prvních týdnech jsem popisoval aktivity, které pro nás připravila hlavně naše fakulta. Celkově bych celou tuto velkou akci hodnotil pozitivně. Hlavní motivací pro ní je tu prý to, že lidé, kteří si projdou takovouto zkušeností pak mnohem více vydrží ve škole. Mají pevné jádro, se kterým se učí a vůbec tráví společný čas. Moc dobře si sám pamatuji, že v prváku jsem se nejvíce bál vyhození proto, že bych přišel o příležitost být tak často se svými skvělými přáteli.

Vlastně se tu zneužívá naší evoluční slabosti -- cítíme ohromnou potřebu patřit do našeho kmene. To je úplně ten samý efekt, jakého se využívá třeba i v armádě a bylo toho o tom napsané spousty (dle Sapolskyho jde o jednu z nenejbezpečnějších situací mimochodem).

Díky všem možným sitningům (ty večeře) jsem si všiml jedné věci, která mi možná u nás malinko chybí. Tím je jakási podpora jednotlivců něčeho společného. Když se zpívá, tak se zpívá. Když se hraje hra, tak se hraje hra. A všichni si to užívají, nemusí se nutit. A když by je to snad nebavilo, půjdou s tím kvůli ostatním -- ono se jim to zase vrátí jindy. Díky tomu je možné mít toliko různých zvláštních (ale zábavných) zvyků od zpěvníků po signalizaci uzlíky na čepici. I když má někdo méně zábavné představení, stejně se podpoří. Nejde jen o to představení samotné, jde o tu atmosféru, kterou to vytváří. Nezapomíná se na snahu, kterou pro to druzí vynaložili. Nikdo nekřičí, že je to trapný. Nikdo se nemusí bát zesměšnění a může jít ven téměř s čímkoliv. Nikdo neodchází ze sitningu dříve, než oficiálně skončí (pozdní příchod je vykompenzován obvyklým zpožděním začátku akcí).

To je to co dává možnost vzniku té společné atmosféry, kterou se mi asi nedaří příliš dobře popsat. Ale snad si čtenář dokáže představit prostředí, ve kterém by něco podobného zažil. A jestli ne, pak bych mu doporučil, aby si takové našel.

Nechci se pouštět do velkých extrapolací, ale tohle je dle mého velmi podobné, co se obecně říká o Švédsku -- všichni mají pocit, že přispívají do něčeho společného a podporují to. Možná, že už to začíná už ve školách. A možná, kdybychom to na školách dělali i my, měli bychom to pak i mimo školy...

Švédi

Na tohle se mě ptá dost lidí a já bohužel nikdy moc nevím, co odpovědět. Nemám moc rád národní stereotypování, protože je málokdy přesné (například dle studií není pravda, že jsou Češi nepřátelští, což je obecně přijímaný fakt) a je to tak ohromná kategorie, že je ošemetné dělat nějaké závěry. Jakoukoliv informaci mi někdy o národu někdo řekne, snažím se nezapomínat na to, že se to má vztahovat na tak ohromnou masu lidí, že odchylka této informace je tak ohromná, že je téměř nepoužitelná. Navíc v dnešním provázaném, demokratickém globálním světě je dost těžké mluvit o nějaké národnostní skupině. Bear this in mind when reading the following lines.

Přístup

Jsou Švédi milejší a příjemnější? Zdá se mi, že obecně ano. Moji čeští přátelé, rodina a podobně jsou obecně milí, ale například v obchodech a trafikách, pracovníci ve škole a podobně tuto vlastnost ne vždy mají. Ve Švédsku ano. Možná to trochu souvisí s tím, že jedno typické Švédské rčení je Never to brag, tedy něco jako Nikdy si nestěžuj. Nedávat na sobě znát nepohodu, problém a podobně je obecně přijímané. Dokonce jsem slyšel, ale to je dle mého spíše urban myth, že Švédské ženy obecně nekřičí u porodu a bere se to jako slabost, když jo (moc tomu nevěřím). Dá se to ale vykládat vstřícně -- zkrátka, když nás něco trápí, nebo s něčím máme problém, nebuďme nepříjemný na ty, kteří s tím nemají co dočinění. Nemusí jít jen o pokrytectví nebo nějakou falešnou přetvářku. Dle mnoha studií je pesimismus i optimismus nakažlivý (extrémně zajímavá z minulého roku na experimentu na Facebooku. Proč tedy nevytvořit takovou společnost, kde bude pandemie optimismu (resp. dobré nálady)? Proč prodavačka, která za den potká stovky lidí, měla všechny nakazit kvůli jejím osobním problémům? Když budou ostatní v pohodě, možná ji můžou i lépe pomoci. I zde je dostatek experimentálních poznatků o efektivitě spokojené společnosti vůči té deprivované.

Samozřejmě je chyba, kdyby Švédi skrývali své problémy před přáteli či rodinou. Ale to už je jiná věc a neřekl bych, že to je ten případ.

Sport a zdravý životní styl

Švédi jsou nadšení sportovci. Sportují všechny věkové kategorie a poměrně hodně. Četl jsem článek, ve kterém se jedna specialistka na zdraví životní styl až rozčilovala, že to Švédi přehání. Že už to hraničí se sebepoškozováním :D . Pozitivní účinnost sportu, resp. pohybu, na spokojenost, regeneraci, myšlení, spánek a podobně byla opět prokázána ve stovkách studiích. Švédi jinak docela dobře jí a kolo je běžný dopravní prostředek. Je dobře, že se to dostalo do podvědomí jako něco, co by mělo být normální. Stát tím tak šetří peníze na zdravotní péči.

Švédi jinak velmi málo kouří -- jen 17% mezi muži (jinak statistiky chybí, ale žen je mnohem méně). V restauracích se nesmí kouřit už od roku 2005 (which makes our hesitation with this ban even more stupid). Švédsko bylo jedinou evropskou zemí, která snížila počet kuřáků pod 20% do roku 2000 (organizovaný cíl WHO).

Zkrátka to jde!

To nejlepší, co se mi tady na Švédech líbí (resp. na Švédské společnosti) jsou dvě věci:

Důvěra v systém a společnost - 83% Švédů věří vládní daňové organizaci (Why Swedes are OK paying taxes). Všichni víme, že nedůvěra zhoršuje fungování. Zhoršené fungování zvyšuje nedůvěru. Nedůvěra zhoršuje... (sem se hodí má oblíbená poučka o rekurzi: K tomu, abyste pochopili rekurzi, musíte nejdřív pochopit rekurzi). Tohle se málokdy stane nárazově a musí to jít asi postupně. Je dobře, že se u nás konečně podařilo chytit alespoň některé větší ryby (např. Rath) a ukazují se soudci a lidé, kteří se nebojí jít proti proudu. Nepodceňujme to a važme si toho.
Ochota ke změnám a jejich podpora - když se přijde na to, že stand desk je prospěšnější, než celý den sedět, prostě si všichni koupí stand desky a jede to. Když se stát rozhodne, že sníží úmrtí na silnicích, prostě se na to dají peníze a všichni se přizpůsobí (Vision Zero). Když se řeklo, že se sníží množství kuřáků, prostě se na to udělala pořádná kampaň, společnost se dala dohromady a vzájemně si pomohla k tomu, aby toho dosáhla. Just awesome.

Myšlení na levné drobnosti s velkým účinkem

Líbí se mi i nezanedbávání malých drobností, které nejsou zrovna tím nejpalčivějším a nejdůležitějším sami o sobě, ale ve výsledků společnosti přinášejí hrozně moc za malou cenu (jsou tedy efektivní -- velký zisk v poměru k ceně). Co tím mám na mysli? Tak třeba získávání veřejných státních informací. Zkuste si třeba zadat "How to start business in Czech Republic" a pak to samé pro Švédsko. V případě angličtiny v českém případě nepochodíte vůbec. Dostane odkazy na stránky, kde vám založení firmy nabízejí za nekřesťanské peníze (mám na mysli stále Českou korunu :P ). Pokud zadáte dotaz pro Česko v češtině, dostanete kromě komerce alespoň nějaké informace ale z naprosto neověřených webů s nejistou aktuálností (a zákon se poměrně dost změnil například v minulém roce). Co v případě Švédska? Dostanete se na oficiální stránky Švédska z detailním popisem co, kde a kdy jak máte udělat.

Takové stránky stojí maximálně desítky tisíc, jejich naplnění obsahem s konzultací s právníky a speciality možná stovky tisíc. Za rok v Česku vznikne asi 24 tisíc nových firem. Pokud by každý strávil hledáním 1 hodinu, při průměrné mzdě jsme na 2,5 miliónu ČR za rok. Při daně z příjmu 12% to má stát zpátky za 2 roky. A to je spodní odhad! Při průměrné mzdě se to vrátí tak za pár měsíců. A to nemluvím o těch ušetřených nervech, hledání a podobně. Tak proč to do hajzlu ještě nemáme? .

Takových detailů je více a neuvěřitelně mě vytáčí. Švédsko není v tomto zase takovou výjimkou. Dalším příkladem může být třeba Estonsko se svým informačním systémem (na všechno máte jednu kartičku - na volby, na daňové přiznání, školu).

Jako student data science mě pak těší fakt, že se rozhodují na základě dat. Ty je samozřejmě nejdříve nutné sbírat a tak se sbírají. Paranoici do pozoru! Mám na mysli i osobní údaje a podobně! Někdo může znát vaše rodné číslo, a to se co, nikomu neříká! Je mi celkem jedno, jestli stát zná mojí krevní skupinu. Pokud mu sběr dat o mém zdraví, zaměstnání, pohybu a kdoví čeho pomůže v tom, abych byl zdravější, měl lepší zaměstnání, společnost byla zkrátka lepší, nevadí mi to. Opět to souvisí s tou důvěrou -- lidé věří státním agenturám to, že se pro ně snaží dělat to nejlepší.

Ale i tak -- nemám na mysli jen osobní data. Ale i ta anonymizovaná. Jak je například možné, že v České Republice utrácíme ohromné, ohromné, strašně velké částky za nové dálnice a silnice, ale vůbec nikdo nemá data o tom, jak jsou jaké uzly a silnice zatížené! A co víc, nikoho dokonce ani nezajímají (kromě akademiků, kteří řekli, že to klidně mohou dělat jen za nákup zařízení). Prchhchskschskgrrrr!

Vzdělání

Jak je to s univerzitou v Lundu? Obecně mám pocit, že je méně náročná ale naučím se to samé, co u nás. Tím chci říct, že mám méně stresu, méně přednášek, méně cvičení, ale přesto se stále naučím ten samý objem. Některé z důvodů (dle priority):

Reakce na nové poznatky o studiu - univerzita sleduje co je efektivní pro studium a na základě toho aplikuje případné změny. Například je tu všem jasné, že ten klasický přístup k vyučování - sedět v lavici a poslouchat výklad - je jeden z nejméně efektivních způsobů výuky. Je kladen mnohem větší důraz na individuální práci. To je jen jeden příklad za všechny, jsou tam i další věci. Zde je samozřejmě nutná i náklonost pedagogů - musejí být otevřeni změnám a aplikovat je.
Dobrá administrace - existuje jeden informační systém pro celou univerzitu. Jestli jste si to ještě někdo neuvědomili, je naprosto šokující, jak u nás plýtváme kapacitou a prostředky. Jak je možné, že například ČVUT nemá sjednocený informační systém na ročníkové/závěrečné práce? Krucinál! Každá fakulta si to tak nějak founí na koleni, jak se jí zlíbí, takže o přístupu k informacím, nejste-li vyvolení z dané fakulty, si můžete nechat zdát. Kromě toho na univerzitě dobře fungují i další pracoviště, jako například křídlo pro výměnné studenty - vždy příjemné, milé, nic není problém. Opět je nutná aktivní spolupráce pracovníků univerzity.
Rovnost - Dále tu panuje tu naprosto nemilosrdná rovnost. Všichni mají stejné zadání, zkouška se píše ve sportovní hale u stolečků, baťohy, mobily, kapsy, cokoliv na stole je zakázáno a okamžitě trestáno. Na začátku semestru podepisujete, že všechny zkoušky (i ty domácí) a práce vypracovávat čestně a bez podvádění, jinak budete čelit následkům. Zkoušky jsou navíc totálně anonymní - učitel neví, čí test opravuje. Ústní zkoušky téměř neexistují (pochopitelně jsou třeba u jazyků a podobně).
Možnost opakovat zkoušku mnohokrát - není to tři pokusy a nic (nebo dokonce jen dva, jako je teď na ČVUT zavedeno počínaje rokem 2015/2016). Máte jich prakticky neomezeně. A je to dobře. Odpadá ohromná část stresu. Zkoušky jsou tu vypisované většinou pouze jednou na konci semestru (protože každý má stejné zadání), na reexam si musíte počkat v průběhu dalšího semestru. Nedáte-li ani to, zapisujete si předmět znova. Omezení pokusů na zkoušku, jinak vyhazov, je dle mého naprosto nevýhodné v porovnání s tím, co to přináší (menší zátěž pedagogů? Odříznutí odpadu?).

Dále v je ještě zajímavý jiný typ cvičení (u předmětů, které mají praktickou část). Není to tak, že by to byl jakýsi jiný typ přednášky v užším kruhu, ale cvičení jsou nepovinná a navíc je tam cvičící pro to, abyste se ho ptali na otázky, které vám nejsou jasné. Zadání cvičení s odpovídajícím řešením jsou samozřejmě dostupné na stránkách kurzu (opět v jednom administračním systému). Můžete si tedy cvičení udělat sami doma - nemáte-li otázky, na cvičení nemusíte. Vynikající. (Dle mých informací je to takto třeba na MFF UK)

Prezence na přednáškách a cvičeních tedy není nutná. Výjimkou jsou asi jen "labs", což není nic jiného než povinné cvičení. Těch je většinou jen pár za semestr a cílem je na nich udělat nějaký projekt pod dohledem supervisora.

Je naprosto běžné, že studenti studují sami doma. Přednášky nepokrývají vše, co je ve zkoušce, což je trochu nepříjemné, ale pochopitelné. Samozřejmě je jasně řečeno, co bude obsahem zkoušky, takže si to můžete dostudovat. To je další věc, která způsobuje stres - co čekat? U některých zkoušek jsem to prostě opravdu nevěděl.

Celkově mi tento způsob univerzitního vzdělání vyhovuje mnohem více, než ten náš. Důvody jsem snad nastínil výše. Přidám-li k tomu ještě mou vlastnost, že jsem poměrně disciplinovaný jde-li o sebevzdělávání, pak je to pro mě jasná volba.

Náboženství, kostely a mše

Dle statistik z roku 2014 je ve Švédsku 64% občanů členy Švédské církve (Church of Sweden), což jsou v zásadě protestantni. To pro mě bylo překvapivé zjištění, protože z návštěvy mší jsem věděl, že počet těch lidí, co jsou v kostele, rozhodně není cca 50 tisíc (samozřejmě tam nebudou všichni -- dle statistik asi jen 4% --, to je ale stejně pár tisíc). Nikdo z mých známých kamarádů Švédů nebyl věřící a ani mezi jejich vrstevníky prý moc věřících není.

Vysvětlení se našlo poměrně záhy. Není to tak dávno (pár let), kdy každý narozený Švéd z rodiny, která je v Church of Sweden, byl automaticky členem této církve. Pro liberární Švédsko extrémně atypické. Toto bylo ale už zrušeno. Další náboženství nehrajou velkou roli (5% muslimů, 2% katolíků).

Potvrzují to i další statistiky z průzkumu 2010. V boha věří 18%, 45% věří v nějakou vyšší entitu a pouze 17% respondentů odpovědělo, že náboženství v jejich životě hraje důležitou roli.

Tyto informace mi přijde dobré zmínit z toho důvodu, že někteří se snaží argumentovat tím, že bychom lidi více vést k náboženství, protože je to pro společnost přínosnější. Lidé jsou morálnější, spokojenější a podobně. No, Švédsko to moc nepodporuje (stejně jako několik dalších studií, namátkou poměrně aktuální 1). Na druhou stranu je to jedna z mála věci, co koreluje se štěstím.

Kostely jsou krásné a příjemné. Nepřipadám si v nich tolik jako v chrámu kultu toho (ne)mrtvýho maníka. Jsou většinou i mnohem pohodlnější. Například jsou vytápěné, lavice jsou prostornější a polstrované. Dětské koutky nejsou výjimkou.

Mše je poměrně zajímavý zážitek také. Poprvé jsem viděl například kázat ženu. A kázala uprostřed kostela, mezi lidmi. Působilo to mnohem lépe, než když někdo odříkává něco na druhé straně kostela.

Jedna taková moje rošťárna. Je tu populární mít magnetkovou tabuli s magnetkami s různými slovy -- cílem je z nich skládat různé věty. Můžete si koupit různou tématiku a v kostele jsou samozřejmě slova z bible. Jak to může být jednoduše zneužitelné... Takové srandy jsem si dlouho neužil. No, do nebe se téměř jistě nedostanu...

Chtěl bych tu zůstat?

Otázka se určitě nabízí. Švédsko a Švédi se mi líbí, moc. Na druhou stranu, naše země je také pěkná a vlastně mi tam zase tolik nechybí. Dost věcí mě štve, ale neničí mě to. Až na jednu výjimku, kterou zmíním za chvilku, mám pocit, že Češi pomalu míří tím samým směrem, co Švédsko. A cítím tak trochu povinnost (to není to správné slovo) a i mám chuť v tom Česku pomoci.

Tou výjimkou je to, jak se lidé vybarvují nyní - ten neuvěřitelný rasismus. Ti co mě znají ví, že co mě na lidech štve nejvíce je neochota diskutovat a případně změnit názor. Protože v takovém případě se věci nemohou změnit k lepšímu. Jde tedy o širší problém, než jen o rasismus. Tohle je přesně to, co jsem hodnotil jako jeden z nejdůležitějších aspektů Švédů (a společnosti jako takové) -- ochota ke změně a diskuzi. A to se mi teď zdá, že se v ohromném měřítku v ČR nedostává. Tohle je opravdu jedna z věcí, která mě u nás děsí a až se trochu bojím. Pokud nebudeme ochotni diskutovat s našimi evropskými partnery a měnit naše zažité pořádky jako je třeba myšlenka čistě národního státu, bude pro mě těžké v takovém státě zůstat.

Odpověď by teď tedy byla ne, nechci tu zůstat. V ČR toho stále máme mnoho, na co být pyšní a je tam potenciál k tomu, abychom byli stejně dobří, jako jsou Švédi. Mladí lidé už se umí usmívat, justice se odpolitikařila, ekonomicky jsme na tom skvěle. Když se zbavíme té prasečí hlavy na hradě a otevřeme se Evropě, máme šanci být tam, kde je teď Švédsko. K tomu ale potřebujeme, aby ti schopní zůstávali doma.

Závěr

To je asi všechno, co mě za posledních pár dní napadlo. Celý tento dlouhý článek mi trvalo sepsat několik hodin a pravděpodobně ho budu průběžně doplňovat. Kdyby vás zajímalo něco konkrétního, neváhejte se zeptat a nebo mi napsat. Pokusím se informace doplnit.